Jediný příslib

Jizvy otevřené celému světu tak hluboké, že i srdce z nich proudem tryská. Jsou to mlčenlivé společnice bez jediné kapky krve, pouhé stopy krasobruslařky, pod kterou se již dávno prolomil led. Nádherné cestičky zrcadlící každé tonutí v přílivu života, nikam nevedou, zůstávají bez konce a ztrácí se v nekonečnu. Teď tu jsem. Dívám se na ně a na nit, co se zatoulala s jejich koncem. Mohla bych uchopit znovu ostří, pokračovat v pomalé trati pomíjivých uvolnění. Nedokážu to. Již se do jizev jenom propadám a dusím se pod nimi, dusím se pod tíhou příslibů lepších zítřků, jež přišly a zase zmizeli daleko za horizontem. Hluboko pod hladinou své vlastní kůže hledám dávno zemřelé přísliby. Beze strachu mezi přízraky minulosti lapám po dechu. Nemají mi co vzít.
Zdá se, že moře vzpomínek je větší než vesmír a lehčí než vzduch. V pocitu beztíže mě poutají chapadla průsvitných medůz mých vyhaslých snů. Zcela se vzdávám, stále v nich vidím neuvěřitelnou krásu, ač jejich svit časem pominul. Unášejí mě kolem slzavých korálů vlajících tóny smuteční písně. Mé šaty se roztékají v úplňkovém přílivu. Jsem úplně nahá před svou vlastní vinou. Cítím její dotek na plicích, jak ze mě vysává poslední vůli bojovat. S úsměvem otvírám rty poslednímu polibku. Umírám před největším nepřítelem mé existence a v očích místo paniky mám vyschlé slzy. Oddaná skutečnému trestu.
Pod víčky, ve vesmíru jiném, než je říše jizev, z potlačované lítosti vytriskne pramínek téměř ztracené říčky. Něžně políbí vyschlé slzy doufajíc, že je přivede zpátky k životu a tím i mé mlčící srdce. Krvácí pro mě ze svého posledního kořínku, odhodlaný se obětovat za zcela rozpolcenou bytost životem pomíjející. Po vychladlé tváři mi stéká slza. Slza a v ní věčný život nesmrtelného pramínku.
Otevírám víčka. Pod hladinou tisíce udušených přílibů, ale jeden stále žije.

Luné večně Pomíjivá a pomíjivě Věčná

Začátky nikdy nebyly tak silné jako konce, ale jedno mají společné. Odehrávající se za zavřenými víčky. Protože jenom tehdy začne zářit tma a světlo se neroztříští v hlubinách černých děr. Pavučinky ospalosti se snaží zachránit duši před větrem, který by ji mohl v jediném fouknutí navždy umlčet a zároveň jediným vzdechem roztančit. Usínáme se zavřenýma očima. Naše nejtajnější tváře nedokáže nic umlčet ani probudit z oněmění. V říši utkané z hedvábných záclon půlnoční temnoty beze slov šumí vlny přístavu snů. Tisícero souhvězdí majáků, křišťálových člunů plujících bez pádel a každý políbený jinou múzou, odlišným odstínem.  Jemné okvětí rozsypaných šeříků, něžných jako podušky vzpomínek z kolébky, koráb s plachtou pavího peří tvořícího vějíř bájného dobrodružství, paluba posetá rubínově rudými višněmi, jejichž polibky stékají po rtech jako horké prameny vodopádů vášně. Stačí si jenom vybrat.
Přivírám víčka. Přes drobné pavučinky se odráží rosa slz pramenící z opuštění jedné z říší, rosa podobající se duhovým kuličkám, rosa zrcadlící mé karmínové závěsy, přes něž se snaží proniknout unavené dlaně svítání. Nadechnu se. Souostroví vonných mýdel zůstalo celou noc v náručí plyšových polštářů. Usměju se. Milovnice dobrodružství se přece drží svých neškodných jistot zavřených v krabičkách s květinovým vzorováním. Ale stále zůstávám bez kotvy. Probuzení je pokračování. Konce a začátky nikdy neopustí temný ráj zavřených víček.

.. To jsem já. Dívka, která nedokáže odhodit vějíř svých tisíce tváří a přesto si přeje najít tu jedinou, tu, co skutečně zrcadlí její bolavou duši. Věčná lhářka skrývající za hořkosladkou ironií ostny upřímnosti. Zlomená poutnice plačící při každém fantasy, ať za knižní vazbou nebo utíkajícími obrázky, jenom protože touží zmizet do jiného světa. Ta nadechující se uprostřed divoké noci omamného dýmu z usušených rostlin, aby mohla zavřít oči a otevřít bránu tam, kam se za neukojené mysli neodváží vstoupit. Nenapravitelná svůdnice připoutaná břečťanovými želízky ke své jediné lásce. Prokousnuté rty snažící se utišit přílivy rozkoše, ne před světem, ale před duší, co musí navždy zůstat nedotčenou. Sběratelka vonných svíček, v jejichž plamíncích se schovává, kdykoliv se vrátí ze zakouřených zákoutí svého zapadlého městečka. Ledová královna se srdcem na dlani.

Můžete mě milovat, nebo nenávidět.. nic mezitím neexistuje.

Chcete poznat mých tisíc tváří?